Vstoupit, či nevstoupit do ERM II? Komentář prof. Ing. Stanislava Šarocha, Ph.D. pro EURO
27.02.2024
Vstoupit či nevstoupit do ERM II?
komentář prof. Ing. Stanislava Šarocha, Ph.D., člena katedry ekonomie a práva Škoda Auto Vysoké školy pro Týdeník Euro
Česká republika na sebe svým vstupem do EU vzala, stejně jako všechny ostatní země, které do EU vstoupily až po uzavření Maastrichtské smlouvy, povinnost přijmout jako domácí měnu euro. Jedinou stávající členskou zemí, která eurem neplatí a zároveň si vyjednala výjimku ohledně povinnosti přijmout euro, je Dánsko, a to proto, že již při vyjednávání výše uvedené smlouvy v roce 1992 členskou zemí bylo. Všechny ostatní země, které jsou dnes členy EU a vyjednávání Maastrichtské smlouvy začátkem devadesátých s účastnily, už jsou členy eurozóny.
Na tomto místě je asi užitečné říci, že ze strany orgánů EU na členské země, které mají formálně odklad povinnosti zavést euro (derogation), není v tomto směru vyvíjen žádný přímý tlak. Jsou ale ze strany Evropské komise i ECB monitorovány v jaké jsou – sportovní terminologií řečeno – kondici pro přijetí eura, mimo jiné pomocí zpracování tzv. konvergenčních zpráv. Na druhé straně dané země reportují vůči Komisi a každoročně jí zasílají tzv. konvergenční programy.
Nutnými podmínkami oné dostatečné ekonomické kondice země pro přijetí do eurozóny, je několik ekonomických parametrů Maastrichtskou smlouvou zakotvených. Odtud tedy název maastrichtská kritéria. Ponechme nyní stranou, zda by za současných ekonomických a institucionálních podmínek ve světové ekonomice i v EU ekonomická racionalita nevedla k odlišnému stanovení těchto kritérií, protože možnost jejich úpravy ve smlouvách je prakticky nereálná. Pojďme se zaměřit na to kritérium, o jehož realizaci se nyní rozhořel spor nejenom ve vládní koalici, ale ke kterému se opakovaně vyjadřují i představitelé České národní banky. Jedná se o členství ČR v evropském mechanismu směnných kurzů, tzv. ERM II.
Předmětem diskuse totiž není, zda Česká republika má do ERM II vstoupit. Je jasné, že minimálně dvouleté členství v ERM II je nutnou podmínkou zavedení eura. Spor je o to, zda do ERM II vstupovat bez jasné představy a závazku politické reprezentace, kdy má ČR euro přijmout.
Stanovisko, které nyní v lednu 2024 ohledně vstupu do ERM II opakovaně vyjádřilo několik členů bankovní rady ČNB, a sice, že členství v ERM II je něco, co má ČR plnit jen nezbytně nutnou dobu pro splnění kritéria a tedy – logicky – až v okamžiku, kdy ČR bude mít svou cílovou představu o okamžiku zavedení eura, není nové. Přijala jej již v roce 2003 (!) bankovní rada ČNB, jejíž členové byli ještě jmenováni prezidentem Václavem Havlem a v době, kdy v ČR teprve vrcholily přípravy na vstup do EU jako takové. Materiál nese název Kurzový mechanismus ERM II a kurzové konvergenční kritérium a dodnes jej lze nalézt na webových stránkách ČNB v sekci k měnové politice, podsekci věnované zavedení eura a v ní v části podkladových dokumentů.
Materiál je relativně podrobný. Sice nemůže reflektovat zkušenosti a institucionální vývoj v EU za posledních dvacet let, ale jeho podstatná část odolala zubu času. Poukazuje mj. na fakt, který potvrdila i pozdější praxe při přijímání nových členských zemí do eurozóny, že tzv. posuzování stability kurzu v rámci systému se neděje v rámci celého povoleného fluktuačního pásma, které je +/- 15 % od centrální parity, ale v zásadě v rámci užšího pásma a to ještě asymetrickým způsobem (zhodnocování domácí měny většího rozsahu v zásadě nevadí, znehodnocení ano, za stabilitu byla považována i revalvace centrální parity během dvouletého období, v případě přijímání Slovenska do eurozóny dokonce dvojnásobná). Zejména ale v části 3. nesoucí název Přínosy a rizika pobytu v ERM II uvádí, že …“ účast v režimu ERM II, stejně jako v jiném režimu fixního kurzu, vyžaduje konzistentní makroekonomické politiky“…pod čímž se v daném kontextu rozumí zejména střídmá fiskální politika. Dále poukazuje na to, že úvaha o tom, že zavedení režimu fixního kurzu si konsistentní makroekonomické (střídmé fiskální) politiky vynutí, nemusí být dobrý nápad. To je nakonec podloženo mnoha historickými zkušenostmi.
Nakonec je v monetární ekonomii obecně známo, že, minimálně v delším období, režim fixního nominálního měnového kurzu není konsistentní s měnově politickým režimem cílování inflace. Uznávaným postulátem je fakt, že měnová politika by měla mít jen jednu kotvu, a tou je v ČR dosud inflační cíl. Vstup do ERM II „na dobu neurčitou“ by tak vyžadoval přenastavení celého režimu měnové politiky. Ukazuje to i jediný dlouhodobý člen ERM II, Dánsko, paradoxně zrovna země, která má jako jediná trvalou výjimku, euro přijmout nemusí a cíluje kurz, ovšem v pásmu výrazně užším, než je pásmo ERM II.
Jiné země eurozóny skutečně do ERM II vstupovaly až v situaci, kdy měly ambici euro co nejrychleji přijmout. A naopak Švédsko využívalo svou neúčast v mechanismu k tomu, že maastrichtská kritéria, která by jinak v řadě let naplnilo, neplní a setrvává dále se svou korunou. Přijetí eura má své výhody a náklady a jde o výsostně politické rozhodnutí. Debata o datu vstupu a délce setrvání země v ERM II je přeci jen asi více technická. Nový společný konsensus vlády a centrální banky o tom, jaká má být sekvence přípravných kroků k přijímání eura, by nebyl od věci. I z čistě legislativního hlediska se bez asistence centrální banky se nedá ani přijmout euro, ani vstoupit do ERM II.